na Blog.cz

....,,No volám ti páč Bill je v nemocnici," jen tak mií ten dredáč oznámí do telefonu..Dá mi hodně práce abych udržela svůj tón hlasu zcela nad věcí: ,,A co jako? Co se mu stalo?" zeptám se.

,,Mno víš, on si zlomil nehet a tak nějak tě kvůli tomu chce hnát i k soudu, víš tenhle nehet si děsně dlouho udržoval, byla to pro něj naprostá zkáza když zjistil že tou srážkou se mu zlomil," uchechtne se dredáč do telefonu.

,,Střílíš si ze mě či co?"

,,Mno možná trochu jo kotě, spíš ti volam proto že se chci zeptat jestli by ses nechtěla sejít." Tsss prej kotě. Debííílek.

,,Tos teda uhodl. Nechtěla. S takýma frajírkama jako si ty se nescházim," usadím ho.

,,Nebu´d taká fajnovka. By mě zajímalo jestli se vůbec dokážeš normálně bavit."

,,To víš že se umím bavit!!!" odvětím mu do telefonu. ,,A určitě je to inteligentnější druh zábavy než ten tvůj."

,,Jo to by sedělo páč nevim jestli taká puťka jako ty se umí bavit. Asi ne," řekl ten magor.

,,Já a puťka jo?"

,,Jo kdo jiný?"

,,Já a puťka?"

,,Joooooo," zakřičí mi do telefonu až mi málem praskne ušní bubínek. Mam chuť mií jednu vrazit jenže přes telefon to jaksi nejde.

,,Hele, tak mi dokaž že se normálně bavíš. Přijď dneska v osm do Semtexu," navrhne mi dredáč.

,,Ani náhodou!" razantně odmítnu.

,,Tak jo, domluveno, budu tě tam čekat, jen dokaž že sem se v tobě mýlil," a s touhle větou to položil. Do háje co si o sobě sakra vůbec myslí??? Takhle mě zbuzerovat. Ale přece se nenecham takhle ovlivňovat. By si pak o mě pomyslel že skáču tak jak on si píská. Tak to ne hošánku, takhle to dál nepůjde. A už jsem pomalu začínala zpřádat plány jak uspořádám dnešní večer.

Tak v hlavní řadě..Musím se nějak domluvit s Liz. To v první řadě. Napadlo mě totiž, že bysme se mohli mi dvě vyměnit. Alespoň bych to nemusela absolvovat já. jsem ošklivá na Liz co? Ale je to pokaždý ona co mi cpe do hlavy že se ráda seznamuje s novýma lidma tak teď bude mít úžasnou příležitost.:-)

,,Pááááni, Anitt pěkně si to zaválela," pochválí mě Liz když konečně vypustíme běh a už jenom pomalu couráme směrem k našim domovům páč je už docela pozdě a nepotřebuju poslouchat zase ty keci kde pořád a lítám atd. No však to jistě znáte. ,,Dík, ten dredáč byl totálně vyvalenej, chudák čuměl jak puk byla to děsná prdel," směju se. Však jo mam z toho druhý Vánoce, kdo může bejt tky tak blbej aby si nechal nakecat takou kravinu? Haha leda dredatej "inteligent" bez mozku. Bože už zas plácám radši zpět. ,,Jo ale nemyslíš, že ti bude přece jenom chtít zavolat, jako třeba nějak se ti pomstít nebo......?" ,,To máš pravdu, Já trubka, úplně sem zapoměla že sem mu dala svoje pravý číslo, sem to ale debil, no nic snad to veme a nebude otravovat," trochu se vylekam, nechtěla bych zažít pomstu chlupatýho dreda:-)))))Jéééjda mam to ale dobrou náladu Chlupatej dred no to je celkem brááá přezdívka a hodí se:-)) Bohužel mězitím co s Liz klábosím tak se můj barák rychle přiblíží a najednou postřehnu že stojíme před brankou... ,,Tak čauky liz," rozloučím se a zapadnu do baráku. Smeju ze sebe pot a už hupsnu pod peřinku a ještě předtím než usnu si promítám události dnešního večera. Bavim se s dredáčem, dávám mu číslo a pak už s liz jen zdrháme, druhej den když se probudim mi zvoní mobil a tak to zvednu.....Bože je to ten dredáč a ten druhej blb je prej v nemocnici pomalu umírá.......,,Božeee," vykřiknu a posadím se na posteli. Pěkně krutej sen, pfuj nenávidim taký reálný noční můry. Za chvilku mi začne zvonit mobil. kouknu se a vidim neznámé číslo. Přemejšlim jestli to mam vzít, nerada bych absolvovala něco podobnýho jako v tom snu. No musim se problémům postavit čelem. Vezmu to!!

,,Prosím?"

,,No čus hele tady Tom."

,,Jakej Tom?"

,,No ten Tooom přece."

,,Já ale neznam žádnýho Toma."

,,No přece ten z Tokio Hotel."

,,Bože ani mi neřikej že se znam s někym z TH to by mě zabilo, radši narovinu kdo jsi?"

,,Dyť ti to tu celou dobu řikám.Sem Tom ten ze včerejška. Srazilas mi bráchu," řekne a to už jsem doma. Ahaaa tak chlupatej dred volá. Hmmmm by mě zajímalo co chce.

,,Hmmm. A co mi chceš? Chceš mi reklamovat srážku? No máš pravdu mohla sem ho srazit větší silou," usměju se té myšlence. Ale ten týpek je dle mýho názoru fakt nadutej. Jak mam asi vědět že se menuje Tom a pak se mě ještě snaží mást kecama o TH...si asi myslí že sem jako všechny puberťačky a děsně je žeru tžak si chtěl šplhnout.Bláááázen. Ale zajímalo by mě co mi vlastně chce......

,,Jo Liz máš pravdu, máme po prdeli......," konstatovala jsem nastalou situaci.Okolo továrního komína kam vždycky s Liz lezem se poflakoval nějakej hlídač. Dneska to prostě nevyšlo. Jen tak na okraj. My s Liz jsme taký dobrodružky a baví nás riziko a výšky.Tak jsme začali lízt po továrních komínech v celym širokym okolí. Je to skvělý když pak sedíte tam nahoře a pod váma se rozprostírá třeba 40 metrová hloubka.Ale to neumí ocenit každej. Dneska ale komín nevyšel, ještě že sem taká hlavička a vymyslela sem náhradní plán B. ,,Naštěstí mám ještě jedno eso v rukávu, pojď za mnou," řekla jsem Liz a dovedla sem jí k jedný fabrice. ,,Co myslíš, propašujeme se dovnitř aniž by si nás někdo všiml?" zeptala sem se jí. Liz se porozhlídla po fabrice a hodnotila situaci. Před náma se rozkládala obrovská plocha, fabrika venku nesvítila což byla pro nás obrovská výhoda spolu s tím že tu bylo dost věcí za který se dalo schovat jako různý bedny, auta atd., ale na druhou stranu se tu dost často promenádovali zaměstnanci fabriky a nebo taký ty vozidla co převážej náklad. ,,Anitt já ti nevím, vyjít by to možná mohlo ale bude to obrovskej risk," při posledním slovu se Liz rozzářili oči. Bylo to jasný de se do toho! Obešli jsme celou fabriku dokola než jsme našli místo kudy proniknout dovnitř. Obyčejná díra v plotě, myslela sem že to budeme mít těžší. Proplížili jsme se až za bedny a pozorovali situaci.Byl tu klídek. přiblížili jsme se ještě více do středu dění a schovali se za auto. Všechno bylo až podezřele moc jednoduchý jenže v tu chvíly...........,,Hej! Co tam děláte? Vylezte!" křičel na nás nějakej chlapík a šel přímo k nám. To neni možný! Jak se o nás dověděl to je blbost nás tu nemohl vidět. V tom si všimnu bezpečnostní kamery. A doprdele na to sem nepomyslela. Dám znamení Liz a už utíkáme až k díře v plotu. Ani za fabrikou nepřestáváme tíkat chcem mít jistotu že nás nikdo nedohoní a tak běžíme tak moc že už skoro vypouštim duši. Už jsme zase zpátky ve městě. Fabrika se totiž nacházela na jeho samém okraji. ,,Anitt, zaběhnem támhle za ten roh a přestanem už nemůžu a stejně už to bude v poho,"řekne mi Liz. Jak ráda s ní souhlasím už sem taky na pokraji sil. Roh se blíží musim vydržet. zavřu oči abych to zvládla líp a dokázala se lépe soustředit na běh. Když v tom do něčeho vrazim. ,,Auuuu," zařvu a to něco co sem smetla sebou na zem se ani nehne. trochu mě to vyděsí když zjistim že je to člověk. Chci zdrhnout dřív než se ten moula probere, ale nad námi se sklání druhá osoba. ,,Co blázníš, to nečumíš na cestu nebo co?" zeptá se mě ten frajer, kterej si zřejmě myslí že to že má rozkrok kalhot až u kolen, mi zabrání ho do oněch míst pořádně nakopnout. ,,Právě že čumim na cestu, ale už nečumim na to co de po ní," odseknu mu. ,,Nějaká přidrzlá, to se mi líbí," řekne ten frajírek a já jen opovrženě syknu. ,,Se ti může líbit co chce ale promiň já odcházím," řeknu mu a teprve teď si ještě všimnu Liz která na nás kouká s otevřenou pusou. ,,Tak to ne, nikam nepůjdete, co já tady mam asi dělat sám s tou mrtvolou?" zeptá se ten týpek, hlavně že si hraje na drsňáka a je rozhozenej z člověka v bezvědomí. ,,Rozhodně mrtvej neni," prohlásim když mu na krku nahmatam tep ale to jen z toho důvodu abych toho dredáče trochu vyděsila, nevim nějak mě to baví ho deptat a tak ještě přihodim: ,,Hele zavolej záchranku jo? A tady máš mý číslo kdyby mu chtěli něco amputovat jakože asi jo jak tam na něj koukám, tak účet přeberu na sebe," řeknu a podávám mu svojí vizitku. Dredáč se rozklepe ale bohužel už nevidim co se děje dál páč s Liz zdrháme pryč.

Tak jak sem slíbila tak sem se po dlouhý době pokusila o FF tak mě nesuďte moc přísně pls:-)

______________________________________________________

Jdu si to čirou náhodou zase jednou po ulici a co myslíte co vidím? Něco tak důležitého že mi to skoro změnilo život. Tak co myslíte? Jestli hádáte že sem potkala chodník tak hádáte správně. Tyhle moje kecy neberte vážně zdá se mi že puberta se mnou mlátí až nějak moc. Vyprsknu smíchy-to nic, jen sem si představila jak má puberta baseballovou pálku a mlátí mě po hlavě:-) Abych vám vysvětlila pointu s chodníkem.....Ten chodník tam prostě nemě co dělat du po ulici a najednou křáp! Rozmáznu se napůl na silnici napůl na chodníku. Teda nejradši bych en chodník nakopla. Taky nechápete proč tak řešim pitomej chodník? Mno tim sem vám jen chtěla naznačit že se tady v tom pitomim městě vůbec nic neděje. Nemám to tu ráda. jedinej důvod proč je tu za poslední dobu aspoň trochu rušno jsou ty kluci z TH, který teda nijak extra nemusim. Nechápu co tady ty fanyny pohledávaj šance potkat zrovna tady THčka je fakt minimální páč sou betak pořád někde v prdeli na turné nebo bůhví co oni maj za aktivity...nestaram se o ně. jen tak mimochodem-mluvim o Magdeburgu. A abyste věděli kdo vám tu o sobě žvatlá taký kraviny....Jmenuju se Anitta a je mi 15. Jsem jedináček což mi docela perfektně vyhovuje, i když, kdybych měla sourozence měla bych se s kym hádat a aspoň by nebyla taká nuda. Chce to nějakou akci. ten nápad mě naprosto nadchne potřebuju prostě pařbu. A když chcete pařbu tak co uděláte? No samozřejmě i já sem vytočila číslo své nejlepší přítelkyně Lizi.

,,Čauky Liz, nechtěla bys dneka večer něco podniknout?" zeptám se jí a přitom se modlím aby neměla nic naplánu. ,,Anitto prosimtě co zase plánuješ?" zeptá se mě Liz. ,,Pojď a nebudeš litovat, pořádně zařádíme," usměju se potutelně do telefonu. ,,Tak jo, ale skus to naplánovat líp než minule, nechci mít za zadkem poldy jako minule,"pokárá mě a já musim uznat že ani mě nebyla naše minulá akce nikterak příjemná...teda až její závěr kdy jsme museli trochu zdrhat.no ještě že máme s Liz dobrou kondičku. ,,Pokusím se," ubezpečím jí a už se můžu těšit na další skvělej večer. Dorazím domů a snažim se vybrat co na sebe. Volim černý kalhoty a černou mikinu.No vlastně to ani nebylo tak složitý:-) Zrakem se snažím posouvat slunce za okraj.....potřebujeme prostě tmu. Mezitím ještě čumim na telku...nějak se musim zabavit. Shruba v deset vyrážíme s Liz na malou obcházku. potřebujeme očíhnout situaci.,,Anett?" ozve se Liz. ,,Nooo?" ,,Taky vidíš támhle ty dvě osoby? No ne to snad jsou........."

Taaaak lidi:-) Zjistila sem, že psaní FF mě fakt moc chybí a tak budu na tomhle blogu pokračovat ve FF:-) Teda pokuuuud budu stíhat a mít čásek. FF mě totiž děsně bavěj a občas si jen tak zprdele pročítám vlastní výtvory a zjišťuju že mě to bavíííí:-) Prostě pokusim se tvořit a nevim jestli to stihnu dneska ale kdyžtak zejtra započnu:-) thááák čauves Werusssch

Čauky lidi:-Đ

Já vím už to bude kolem sedmi měsíců co jsem nepřispěla absolutně ničím. Můj původní úmysl byl dát si pouze oddech a pauzu ale vzhledem k různým okolnostem jako je studium na gymnáziu, které mě fakt totálně vyčerpává a taky můj kluk tak nemám dostatek volného času abych se naplno mohla věnovat blogu. Navíc posledních sedum měsíců jsem TH moc neposlouchala. Prostě taková ta větší mánie je pryč. I přes takou obrovskou pauzu kdy nebyl publikován žádný článek tu i tak objevuji pořád dost návštěv, což mě pochopitelně těší. Jsem ráda že blog zůstal ve vašich pamětích. V mé paměti samozřejmě zůstane dlouhou dobu. Byl mým miláčkem i nesnadných situacích a vy jste mě vždycky dokázali potěšit. Teď však TH ze svého života pomalu vymazávám, ani nevím jak. A už sem se prakticky odnaučila na ně myslet atd. i když občas si jednu či dvě stránky o TH projedu, ale to je jen ojedinělé. Přišla jsem ale na to, že pokud jste byli opravdovým fanouškem a už nejste, stejně budou TH ve vašich srdcích dál. Tohle byla jedna velká mánie která v každém správném fan zanechala stopy. I j když teď náhodně narazím na nový klip TH nebo koukám na hitparádu a jsou tam, zasteskne se mi po těch starých časech kdy jsem žila život Tokio Hotel. Pohled na každý nový klip, další nová zjištěná informace ve mě zanechává ránu. Jak ráda bych tyto věci zpracovávala sama a udržela si tak pověst jednoho z nejlepších blogů o Tokio Hotel. Ale bohužel nejde to. Času je málo a navíc mám i jisté osobní důvody. Je mi to líto ale předpokládám že toto je opravdu můj poslední článek a způsob jak se rozloučit.

Mějte se krásně! A nežijte jen pro TH jsou i jiné věci které stojí za to vnímat.

Werusssch

P.S.-Ten novej klip Spring nicht je fakt povedenej a kdo dete tak si nádherně užijte jejich koncerty v čr;-)

No, ale teďka abych na to šla vědecky. Hlavně mi moje půlka (ta dolní) nesmí spadnout z tý židle, na který (doufám) ještě pořád sedím. Vím, že mi ta hlava upadla někam dolů, tak se wohnu, a špátrám rukama poslepu na zemi. Snad něco najdu…

"Jaaaau!" zařve moje palice. Co se děje? Nebo spíš, co se mě děje? Hej a já sem vlastně moje hlava nebo tělo? No to je jeďka jedno, každopádně sem se flákla prostředníčkem přesně do míchy v hlavě, a to sakra bolí. Ale co, seru na to. Aspoň vim, kde ta hlava je. Zkusim to místo nějak obejít, a … jo, už se držim pevně oběma rukama za uši. Teďka už jenom zvednout, a trefit se. Nj, bolí to, ta páteř bude možná zlomená, ale co, seru na to. To se občas stává ne? Dyť každej sme občas něco měli zlomenýho, třeba aj tu páteř, nebo nehty. To je taky docela závažný. A kdo říká že ne, ten pěkně kecá a je to stará kecka. No, a už mi ta hlava na tom krku sedí. Ts, co všem hrabe? Tak mám trochu bebí, no a co? No mohla bych je jít vzbudit, aby nááhodou o něco nepřišli.

"Vstáááávat!" zařvu. To mi to jde co? Hehe, sem takhle jednou ječela při šmoulech na šmoulinku, aby utekla, protože ji chtěl Gargamel sežrat, a ona normálně mě ignorovala …. Hehe, ale tyhle mě neignorujou. Už se všichni 3 dostávají k sobě. Nejsou náhodou příbuzný?

"Lucko, já myslel, že … no … mě se zdálo, že tady na zemi leží tvoje hlava…" aha, takže oni si asi myslej že maj halušky …… nebo aspoň teda Bill …..

"Cože? A kde si k tomu přišel? Hej, tebe do toho blázince nezavřeli náhodou …"

"Ale já sem tě taky takhle viděl." Nj, tady je zase někdo moc chytrej …. No a máma? Ta jenom čumí, a nic ……. No, tak asi abych šla.

"Nj, tak já asi půjdu."… a zvednu se, a odcházím.nikdo mě ani nezastaví, všichni mi jenom koukaj na krk, jakoby čekali že mi ta kedlubna zase spadne. Hej a co kdybych do ní trochu šťouchla, aby vážně slítla? Hehe, to by mohla bejt prdel je pozorovat .. i když to mi asi moc nepůjde, nevím jakym směrem budu mit otočenej xicht, jak dlouho mi bude trvat hledání hlavy, atd …. Prostě na to seru, a jdu domů. Při cestě na mě zase všichni blbě čuměj, ale co, zvykla sem si. Takže už na to seru. Když už jsem konečně doma, tak mě napadne aspoň zavolat mámě, jak to s ní vypadá. Ale až za chvíli. Teď se du o5 nažrat. V kuchyni (lednice, spíž, mikrovlnka, zbytky jídel na talířích v myčce, …) nic není, tak přichází na řadu koberec. Někde najdu fotřikův starej lámací nůž, a jdu z kuchyně ukuchat kus linolea. No, jde to blbě, ale po chvíli už mám kus velkej asi jako palačinka. Tak dobrou chuť! Jdu s tím ještě do pokoje, ale musím si sednout na křeslo, protože gauč je ještě odposledně na prvočinitele. Pustím bednu, a hele! Oni dávají Bořká!!!! Bořka stavitele! A zrovna začíná! No tak se koukám na Bořka a u toho kousám to lino. Nesoustředím se na to, takže až to skončí, tak zjistím, že jsem to celý snědla. A ani z toho nic nemám, vůbec si nepamatuju, jak to chutnalo. Škoda. Nebo naštěstí? No to je jedno. Zvedám se, a při tom udělám takovou divnou figuru(nemohla jsem to ustát no), takže sem si málem rozbila hubu. A dostala sem se aj do polohy, kdy by mě měla slítnou hlava z krku …. Ale počkat, ona neslítla…. To znamená, že už to srostlo? Jóóóó! Hurrá! Ale co, seru na nějakou hlavu. Jdu teda zavolat tý mámě.

"crrr….crrr….crrr…." no prosím? Lucko, to jsi ty?"

"No bohužel jo, no. Jak se máš ty? A kde jsi?"

"Aaaale, představ si., já nechala doma Georga. Čekám na letišti jestli ho napadne přiletět nějakým dalším letem."

"Jo, přiletí. Hledal si tu lety. Hej mě už ten rozhovor nebaví. Papa!"

"Nc, jako co si……" a dál už jí neslyším. Ještě budu poslouchat ty její kecy ne?….

…… po 2 dnech se ozve sama

"Luco, chci se ti omluvit za ten můj poslední výstup. Georg je tady. Plomiň zlatíško moje…."

"No jo, prominuto. Už musím končit. Tak papa!" Ts, co jí hráblo? Že tak najednou …. Ale co, seru na ni.

----po 3 měsících, 25 dnech----

Jééj, já už se skoro těším, až se vrátěj. Ale zatím fakt jenom skoro. Mě už to tady bez nich nebaví. K Tomovi chodím na upířinu obden, už přišel na to že mu cucám krev, ale nějak mu to nevadí, už za to ani nechce lízátka. Nj, už z nich přibral 2 kila. Akorát někdy mě překecá, abych tam u nich zůstala přes noc. Máma dvojčat si dokonce myslí, že s Tomem chodim. Jako ne že bych si nedala říct, ale …. On by byl ze mě určitě hooodně odvázanej (ironie). Z přemejšlení(no, spíš z činnosti, která by se u normálních lidí projevila přemejšlením) mě vyhodí až nějakej zvuk, která připomíná pokus o otevření dveří za pomocí klíčů. Ajo, dyť oni už mají každým dnem přijet. Sakra, já to přivolala. No nic, padám k sobě nahoru do pokoje, kde se zavřu a pustím na plný gule nový cd od My Chemical Romance - The Black Parade(Jentak mimo příběh, tohle cd faagt doporučuju, je to good:-D) a dělám, že jsem zažraná do tý hudby. Sedím zady ke dveřím, takže nevidím, že to nově příchozí se sem ke mně právě snaží dostat. A ani nevidím, že to není nikdo z očekávaný dvojice Máma-Georg, ale táta. Takže to dopadlo tak, že:

"Ahoj Lucie, slyšíš mě vůbec přes ten řev?"

"Jéé, tati to si ty? Já myslela, že to přišli … no nic, ahoj, jak si se tam měl?"

"No představ si, že jako v léčebně… a koho si to čekala?"

"Aaale to neřeš … mámu.."

"No, jen aby .. a kde vůbec je?"

"Aaaale, někam jela." S tim ho vypakuju ze dveří. Kurva, jestli se sem tedka ty dva přiřítěj, tak to bude rozvod minimálně. Musim tý mámě zavolat….i když se mi nechce … neslyšela jsem jí skoro 4 měsíce, to byla pohoda …

"tuuut…tuuut…tuuut…no, prosím? Lucko?"

"No ahoj, kde jste?"

"200 metrů od baráku, jo, už je to tak, už jedeme domů Jsi ráda?"

"Ne, protože teďka se vrátil fotr. Jestli vás tady oba uvidí, tak … no, vyřiďte si to sami …." A prásknu jí s tím. To stačí, už o tom ví. Ale co, seru nato. Mě se to vlastně netýká. Vypnu to cd, a jdu za Tomem. Už kašlu na nějaký oblíkání-se do něčeho jako sklenice od okurek, nebo třeba do balícího papíru. Prostě zůstanu v tom, v čem teďka zrovna sem. A protože sem si na sebe zrovna izolepou lepila igelitky, tak asi vypadám nádherně(ironie). Vyskočim z okna(jo, dveře doteďka nepoužívám), dopadnu na už hoodně proskákanej molitan, a jdu směr Kaulitzhause. Přímo k oknu do kuchyně. Tam se vyškrábu dovnitř, a pozdraví mě máma dvojčat. Už je zvyklá. Padám do patra za Tomem, klasicky se přizabiju na schodech(tentokrát sem si přišlápla tašku z Kerba, doprdele s celym obchodem! Ale co, seru na to a škrábu se dál za svým cílem. Když tam vpadnu(k Tomínovi), tak je klasicky puštěný porno. Ale moment, Tom nikde… místo toho tady na gauči, kde normálně cumlám krev sedí Scotty. Tak co teď? Ale co, seru na to. Pustím v bedně MTV, kde zrovna hrajou písničku od Killerpilze 'Scheißegal'.ten čokl se na mě koukne takym smutnym výrazem, no jeho to snad bavilo … Má smůlu. Dám mu sežwejkat jednu moji igelitku, a už mu sem přisátá na krku, kde chlemtám krev. No, Tomova teda chutná líp. Po chvíli mě to přestane bavit (a chutnat) a nechám toho. A ten čokl si toho snad ani nevšimnul. Jenom dál kousá a žere MOJI igelitku. No, moji … Dyť já mu ji přece věnovala … No to má jedinou kliku, panáček. Někde spláším náplast(dycky je používám i na Toma) a nalepim mu ji na záda. No, vypadá s ní pěkně. Jako vznešený oř se sedlem pro nešlechetnějšího rytíře. Ale pak si vzpomenu na svoji, (teď už asi pěkně rozvrácenou) famílii. Z toho se mi chce spát. … … … … … … probudí mě až nějaký šimrání na hubě. Reflexivně se rozpřáhnu oběma rukama do prostoru někam asi 2-5 cm nad mým xichtem, a do něčeho(nečekaně) narazím. Ale to něco je měkký, teplý, a … jej, ono to zakňouralo a nadává to … eeehm?

"Doprdele, dyť si mi málem promáčkla tváře až k dredům"..jej, tag to mě probere..

"Tome?"

"No, a koho si čekala? Snad ne Santa klause.. ne, počkej, to už je ohraná fráze … že si čekala na Always?" …teda, to je srandy kopec … téé přímo velehora… jak dělá, že ví k čemu to je … no, i když Bill ho možná zaučil….

"A co tady vlastně děláš?"

"Čekala sem tady na tebe, navíc fotr je doma a málem se potkal aj s mojí mámou a Georgem."

"Eee? Nechceš mi to vysvětlit?"

"A co? Ty o tom nevíš?"

"A o čem bych měl vědět?"

"Ale o ničem. Zeptej se Billa, třeba ti to vysvětlí."

"A co by mi měl vysvětlovat?"

"To ti nebylo divný, že nemáte 4 měsíce zkoušky, nikde není Georg, žádný zprávy o něm, …"

"No tak bylo mi to divný, ale myslel jsem si, že s tím prásknul, když zjistil že nejvíc dopisů od fanynek dostávám já a ne on…"

"A myslíš že by to trvalo 4 měsíce a nic by se by se nedělo?"

"No, to nevím…"

"Tak radši ani nepřemejšlej, a zeptej se Billa. Já jdu domů." Ani se s ním nerozloučím. Jenom zamířím k oknu, a skočím. Jejda, ten molitan by se měl už asi fakt vyměnit … ještě mám teďka bebí. Ale co, seru na to, a jdu domů. Teda, jestli se tomu ještě dá říkat 'domů'. A tak jdu…jdu … jdu … a časem zákonitě tam dojít musím. To, co tam vidím, mi doopravdy na náladě nepřídá.

"No a co, tak sem se zamilovala do někoho jinýho,to se občas stává. Věř tomu, že nebudeme 1. ani poslední kdo se rozvádí miláčku …" a víc slyšet nemusím. Seru na to, seru na celej svět. Akorát ještě napíšu Billovi, a pak už nic, chce se mi umřít. 'Hoj Bille, už jsou doma. Všichni. I táta. Už na to přišel a bude rozvod. Je mi na chcípnutí, vyřiď Tomovi že na něj v nejbližší době doopravdy nebudu mít náladu. Tschuß'

(mutant)

"Ťuky ťuk, můžu?"

"Kurva, která ty seš? A co tady chceš? Nevidíš že, … tó?…"

"No vidím, a mám na tebe jednu prosbu… můžu ti udělat cucflek?" prase, si mě tak přejede pohledem, zastaví se někde, kde by měly bejt kozy (ale přes okurky nic nevidí), potom někde v oblasti prdelních partií (taky hovno vidí) pak mě do očí, koukne tak nějak nedůvěřive, a nečekaně řekne:

"A co za to?"

"Mám pro tebe lízátko" … no tak takovouhle reakci sem nečekala… jemu se rozsvítily oči ještě víc než u toho porna a zařval

"Beru!" no tak to šlo jako po dobře promazanejch kolejích. Nahodím teda sexy úsměv číslo 8, a začnu si šahat mezi kozy. Hups, ale kde ten hajzl lízací je? Jako, myslim tím to lízátko. Kurva, ne a ne ho najít. No to je f prdeli.

"Ehm, Tome, já ho nemůžu nikde vyhrabat. Musíš mi pomoct."

"Milerád"….a už mám jeho ruku až někde v oblasti 'klína'. Ani nevím, jak se mu to podařilo, ale po 40 minutách, kde to lízo hledal jenom na jednom místě, ho našel někde jinde. Čuměl na to obrovský červený srdce(něčím olezlý, něčím zeleným, ale na to peču) a pak se zase kouknul, trak nějak normálně na mě.

"Ale mám ještě jednu podmínku. Svlečeš se. Úplně.".. no co, jeho problém jestli chytí infarkt. Shodím to teda ze sebe, a v dalším zlomku sekundy mrdnu Tomem na ten gauč, a přilehnu ho. Jako aby nemohl utýct, nebo si to rozmyslet. No, moc se nebrání, tak na to seru, a du najít nějaký vhodný místo, kde by ta krev mohla chutnat nejlíp. Nakonec mi nejlákavější přijde místo, kde má Bill přibližně tu hvězdu, ale na levý straně. No tak nejdřív musím začít tak nějak opatrně, aby si nemyslel hned od začátku, že mu chci něco udělat něco ošklivýho, nedejbože nějaký bebíčko. Tak mu teda začnu dělat normálního tsutsplatza. Ale neba mě to. Tak ho tak nějak sleduju, a když už je plně zaujatej lízátkem a u toho vydává taký divný zvuky na bázi výdechu a nádechu v algorytmech, který souvisej s tim, co dělám já, tak ho hryznu. S nim to ani nic neudělá, jenom se zakloní jak nějaká nadržená baba, a u toho zase nějak divně dejchá. Hej ale už mu ta červená sračka teče, tak seru na něj, a cumlám. Hm, ono je to dobrý, mazec, …. Tak to si nechám líbit. Vycumlávám ho asi 10minut, ale pak mě napadne, že bych si taky měla nechat něco napotom. Určitě mě ještě někdy dovolí si 'hrát' třeba za ještě nějaký lízátko. Naposled olíznu ten 'nápoj pro bohy' a seru na to.

"No, to mi stačí. Už tam toho cucáka máš. Hezkej že?" jej, sem cucala nějak důkladně, už mu z toho ani nic neteče….

"No ty vole, to si ze mě děláš prdel… to už není cucflek, to je hotová krevní podlitina! No co, aspoň mám důvod dělat chudáka. Super, přijď zase někdy" a zaculí se na mě. Ale tak krásně se zaculí. Jo, kdybych se takhle uměla culit já, tak mi bude i Bill ležet u mejch smrdutejch nohou, bez ohledu na jeho orientaci. No co, hodně lidí říká, že sem minimálně z jedný třetiny kluk, aspoň co se týká přemejšlení(třeba nesnášim nakupování bot, zato hokej …. Hehe) no prostě se umí culit jako něco naporsto nadpozemsky úžasnýho, na tohle bych se koukala skoro i radši než na Bořka stravitele. A to už je co říct! Ne, už dost, už radši nepřemejšlim. Z toho nikdy nebejvá nic dobrýho. Naposled, když sem 'přemejšlela' tak chytla sirka sama od sebe. Možná bych měla dodat, že jsem (s tou sirkou) zrovna byla v nějakým hořícim domě, a hořelo na mě skoro všechno, takže že chytla ta sirka to bylo celkem samozřejmý. Ale já přemejšlela nad tim, jak se dostat otamtaď. Nakonec to dopadlo tak, že sem vytáhla telefon(nehořící) a zavolala hašiše. No a myslim(ne, nemyslim(radši) já se jenom domnívám) že by taky bylo dobrý zmínit, že ten barák byla vlastně taká 100dola na seno, a zrovna sem zkoušela, jestli líp hoří sirka silou vůle, nebo zapalovač, když se mu trochu pomůže…. Ale, jakobych nic neřekla. Ne, už nepřemejšlim! …a hotovo…. Kouknu se ještě jednou na toho culiče, a po zjištění, že se culí pořád, se na něj taky zaculim. Doufám, že z toho nechytí nějakou psychickou újmu. Ale jo, vypadá to že to přežije bez nějaký vážnější úhony. Dobrý, zásobárna krve žije, takže už se asi můžu zase woblíct, a naklusat domů. Ale ne, dveřma, to je jasný. S velkým úspěchem sem zjistila, že Tomův pokoj obsahuje okno. No tak se rozběhnu, a skočím. Jenže sem jaksi zapomněla, že jsem v patře. Čekala sem vějšku tak metr, ale ono e-e. jak to skončilo, asi popisovat nemusím, ale přece to udělám. To 'oblečení' mi bránilo ve větším manévrování, takže dopadnu přímo na nohy, a ty se mi podloměj. Každá na jinou stranu. Nějak mi rupne v kolenech, a potom už následuje ta nejhorší část: dotyk země se sklenicí. Ještě že není ze skla, uff. No ale plyš, když je moc rychlej(nebo rychlá? Jakýho je to rodu? Poraďte mi někdo……PLS!), tak to taky není úplně ono. No prostě z toho mám bebí. Zlomený nohy na asi 4x (odhadem, do tolika neumím…), k tomu ruce někde u chodidel, hlava někde u prdele, záda úplně f prdeli, no prostě mi skoro nic není. Obyčejnej pád. Akorát sem pako, a musela sem zařvat. Tohle slyšela i mutter tý 'povedený' dvojice, si teda myslim, protože zařvala: "Tome, stáhni to porno!" no téda, to už ječím jako pornoherečka? No to sem to teda dopracovala ….

"Ale mami, já mám teďka zrovna porno vypnutý. Není to od Billa?"

"No tak Bille, ztlum to, slyším to až tady…."

"Ale já se koukám na přírodovědnej dokument…"

"Tak kdo to tady ječí jako …. No, však víte?"

""Nevíme""

"A nebyla to ta naše nová sousedka?"

"Jak to mám kurva mami vědět, tak tam k ní nakoukni…" a doprdele, to není dobrý. Tom má okno přesně nad tím oknem co je v kuchyni, takže teďka ležím za1) na zemi a za2) pod oknem, za kterym je kuchyň, a kde je i máma těch kunďáků, a zároveň i pod tím oknem, ze kterýho se zrovna chce podívat. Ani nevím, jestli chci, aby mě takhle viděla. Nejjednodušší by asi bylo, kdyby si mě nevšimla, a já tady pomalu po několika hodinách a hroznejch bebíčkách natáhla bačkory, i když zase na zahradě u Kaulitzů ….. no, nevim nevim… ale kdyby mě našla, to by mohla bejt sranda… :-D no nechám tomu volnej průběh. Šak ono se ještě uvidí.

"Ááááááááá, doprdele, co to tady leží za červenou a zmuchlanou okurku?" .. no, takže si mě všimla. Tak teďka budu dělat mrtvýho brouka. Teda, mrtvou mrkev. Ne, co to kecám, okurku!

"Kluci, sem, vysvětlete mi to.".. jé, že by to bylo kvůli mně?

"A co zase? Ten křik, co já vim kdo kde s kým kde ……"

"Ne, tohle nemyslím. Koukněte se z okna." Hmm, tak co přijde?

"Jé, okurky…" ozve se někdo, nevim kdo, nepoznám je po hlase, ale asi Bill, podobnej natuplej tón sem slýchávala aj v tom blázinci.

"Jaký okurky ty mrkev jedna? Co je to za holku? Tome, víš o tom něco?"

"Jo vim, ta byla před chvílí u mě na pokoji. Potom ale odešla."

"A jakto, že tady leží? Jakto, že jsem ji neslyšela? Vůbec?" no to nevim, ale ona odešla oknem.. Jo, počkat, já mám vlstně wokno tady nahoře, takže … jé, tak tu znám já jenom nepoznal tu sklenici od okurek."

"A jaktože ….." …hehe, asi nevěděla, co na to říct…

"No, prostě .. jak se to stalo?"

"No normálně, chtěla odejít,ale odcházela oknem, a mě nenapadlo, že vlastně bydlim v 2. patře…."

"A co když je mrtvá? Co když se zabila?" .. no to je optimismu … až budu chtít zkazit náladu, tak vím, za kým mám jít ….

"No, tak to mám po lízátkách"….ccco? takže já=lízátka? No to mu nedaruju. Jo, teď je ta pravá chvíle. Probudím se, hehe!

"Uhmmmm, krááá, búúúú, kokokodák, napipipi, …..uááá" no a už sedím, a dělám, jakože se rozčumuju. Ale počkat, sedím? Takže mi až zas tak nic není? Héj, to je smůla. Pak se jako 'náhodou' při tom rozčumování kouknu do okna, kde sou vyvalený S+T+B … no já z nich málem chytla výtlem … máma s Billem brady až někde u koz, a vzhledem k tomu, že Tom žádný nemá, tak ten někde …. No, dole. A to sem ještě nezmínila ty jazyky, pochybuju že o tom vůbec vědí. Těma si už někde ty brady lížou. A Tom by měl přestat kouřit, už mu na tom jazyku rostou chlupy.

"Eeee?" řeknu se stejně natvrdlym přízvukem na jakej sem byla zvyklá od Billouše.

"Pyžamáku? To jsi ty?" hej, že já si nevzala silonky přes palici …

"Aaae?" … není už to trapný? No to se uvidí.

"Jsi to ty že jo? O tobě už jsem slyšela. Nejtrapnější člověk ve městě." ??? tak o tomhle titulu nevím ani já.

"Jo, to bude asi ono." Přestanu ze sebe dělat debila. Takhle upřímný lidi mě serou. A ještě jí k tomu hodim hnusnej xicht číslo 8 (aneb ten nejhorší výraz, kterej jde v daný situaci vygrimasovat…)

"Jo, pojď dovnitř. Musím si s tebou promluvit." Dál si držím můj 'přívětivý' obličej, zvednu se, a jdu. Ale počkat, jdu? Takže mi nic není? A kde se teda vzala ta krev? Podívám se teda dolů, a vzápětí na to příjdu. Jaksi mi upadla hlava. Teďka se válí na zemi. Takže ta krev je z krční tepny a podobnejch sraček. Bože, to je problémů(ironie, samozřejmě. To se mám srát kvůli něčemu tak nepotřebnýmu, trapnýmu, překážejícímu a hnusnýmu, jako je hlava?). Ty 3 už se zdejchli z okna a asi jdou ke dveřím. No tak jo, tak teda ještě projednou půjdu dveřmama. A možná by se mi aj hodilo vzít tu hlavu s sebou. No tak ji zvednu a zkusim to nějak naštelovat zpátky na krk. No, povedlo se, teď by už snad neměl nikdo nic poznat. Jenom si na ni budu muset dávat bacha, no. Jako aby zase neslítla, co já vim co ty tamty, no, tamty, co vydržej. Celkem s odporem se teda dokutálím(jako kutálet se jako styl chůze) k těm dveřím, který už sou otevřený, a v nich máma dvojčat s hnusnym xichtem číslo 8(už sem vysvětlovala, ale stejně, nejhnusnější výraz, kterej jde v tu danou chvíli vygrimasovat) …kouknu se na ní úplně stejně, a jdu dovnitř. Asi to přesně chtěla, protože neslyšim žádný kéry. Jenom práskla dveřma, stejně jako já, když sem nasraná. No tak to asi bude hodně příjemnej pokec. Už sem na to celá nadržená, jako fagt (ironie).

"Pojď do kuchyně." …. Podle tónu ani moc nasraná není, spíš taká ustaraná. To asi ta krev. Ale mě nic není. Bude ji stačit vysvětlení, že sem u sebe měla flašku kečupu, a ta se při tom pádu rozesrala?

"Posaď se. Kde máš to bebí, že si tak celá od krve?"

"Víte, já sem spadla celkem přežitelně. Nic mi není. Já jenom miluju kečup, můžu ho jíst po tunách. Sem jenom u sebe měla flašku, a no a ta se při tom pádu rozesrala."

"Uff. To se mi ulevilo. Ani nevíš, jakej sem měla strach." A usměje se. Teda, tyhle změny nálad nechápu. No co, když není nasraná, tak nemám důvod bejt nasraná ani já. Ale co, seru na to. Prostě nasraná budu, protože když o mně tvrdí, že jsem trapák města, a přitom mě viděla jenom v pyžamu a ve sklenici od okurek jak se válím na jejich zahradě, tak asi ONA normální nebude. Zná vůbec svý dva syny? No, necháme to radši plavat. Jako bych nic neřekla.

"Jo, a chtěla jsem s tebou mluvit, kvůli tomu pyžamu. Víš, potom jsem v tom viděla aj Billa, a … musím ti pogratulivat. Jsi první, komu se povedlo si vzít na sebe něco, co by chtěl napodobit. Od koho se nechal inspirovat. Tohle se ještě nikomu před tebou nepodařilo. Jsi machr, gratuluju ti."… a já myslela že si všimla toho jointa, a chce ho ode mě koupit.

"Eeeh, fakt? No, já čekala něco trochu jinýho. Ale tak děkuju." Mám jí říct, že sme se s těma pyžamama trefili nastejno, a že vlastně nikdo nic nekopíroval? Ne, nechám jí v tom:-D

"A co jsi čekala?"

"Já nevím, tak třeba nějaký seřvání, za to, že jdu k někomu do domu, k někomu cizímu, a mám na sobě pyžamo."

"Ale dej pokoj. Koukni na tuhle podlahu. Tak na ni přísahám, že jsem to teďka tadyto, co sem ti řikala, myslela vážně." No tak tu podlahu womrknu ne? No, vypadá celkem pěkně. Obyčejný, starý linoleum. A ještě má díry. Asi propálený od cigaret, řekla bych. Že by práce dvojčat? A hele, tahle díra vypadá obzvlášť pěkně. Do toho místa si museli potípat asi 2 krabky Davidoffek. Trošku se ještě nahnu, abych se na ní podívala, ale mám zase výpadek paměti. Zapomenu, že mi hlava nedrží na krku. A jak se předkloním, tak mi spadne. Přesně frňákem do tý džuzny. Jej, to byla rána. Až to zadunělo. Pak už jenom slyším zběsilej ženskej jekot, volání na dvojčata, a nějaký dupání po schodech. Pak ticho, ale není to ticho, jako kdyby mi někdo zacpal uši. Je to napnutý ticho. Jako by všichni čekali, co udělám (teda spíš neudělám). Po chvíli mě napadne, že to přece jenom asi mě ty uši nějak nefakaj, tak zkusim zamlaskat. No, dyť to slyším. Tak proč je tady taký ticho?

"Hej, co je vám? To mě jako tady takhle necháte, nebo mi pomůžete tu hlavu zase zpátky nasadit?" pak se konečně to ticho 'prolomí'. Ale ne, že by něco řekli. Slyším dopadnout tři těla na zem. Asi z toho omdleli. No to sou teda hrdinové. Teďka abych tu hlavu našla. Nebo spíš aby to moje tělo našlo moji hlavu. No prostě si musim poradit sama, poserové jedny posraný! Se taky leknou jednoho blbýho bezhlavce. To se nikdy nekoukali na televizi?

(mutant)

….po celý akci si konečně pořádně uvědomím, co to bylo za hnusárnu vůči mý mámě. No co, nemá mit tag sexy kluka … no, sexy ….. když se na něj nekoukám tak sexy je. A v tom mě napadne (opět) ta spásná myšlenka, která mi nedala spát. Zeptat se ho, jak se používá kohoutek ve sprcháči!

"Hej, ty, tomu nebudeš věřit. Já mám takový malý přání"a začnu se culit jako neviňátko.

"To ti to ještě nestačilo? Dyť sme se tady váleli přesněě….." vytáhne hodinky…"3 hodiny, 47 minut, 12 vteřin, to mě chceš utahat?"

"Ale ne, já mám jiný přání."

"A jaký?"

"Pojď se mnou…" a už ho táhnu do koupelny. Podle jeho výrazu nedokážu pořádně usoudit na co myslí, ale hádám tak něco mezi:jí snad hráblo, chce zavolat mámě, vyfotit si mě, vyluxuvat chodbu, objednat pizzu, vysvětlit matiku, opravit oblíbenýho plyšáka, ukázat mi svýho domácího mazlíčka-sklípkana nebo ze špejlí slepit Eiffelovku. Ts, se ještě bude divit. Před koupelnou se ale zarazí, a dál nejde.

"Co je? Pojď do koupelky."

"Ne, tam já nejdu. Mám… totiž, …. No ……. panickej strach z ručníků. Já vím, že předtím sem nic neříkal, ale to sem si na to nevzpomněl…"

"Cože?" ručníky? A prej že sem JÁ cvok…..

"No víš, je to na dýl, jestli to ale chceš vědět…… No, prostě"..no ty vole ten mě děsí, je nějakej vážnej, vystrašenej a …. smutnej …

"… stalo se to tak, že sem byl prostě ještě malej kluk, kterej se normálně ručníků nebál, a prostě sem je spíš jako jenom tak ignoroval. Bral sem je prostě úplně normálně. Pak ale jednou pršelo. Když potom ten déšt zkončil, tak byly logicky totálně zasraný okna. No a já sem si to svoje měl umejt. To by mi nevadilo, ale máma doma zrovna neměla žádnej hadr. Takže došlo na ručníky. Jo, měl sem to utřít ručníkem. Mě ale toho ručníku bylo úplně neuvěřitelně líto, tak sem to myl jenom růžkem, úplně malinkým růžkem, aby byl můj ručníčánešek co nejnezasranější, a každejch 20 vteřin sem ho chodil mejt. Bylo mi ho prostě strašně líto. V tu chvíli sem byl těma ručníkama prostě úplně posedlej, trvalo to asi 2 tejdny, to sem hlídal všechny ručníky v domě. Nikdo na ně nesměl ani šáhnout, aby se nááhodou neušpinily. Nedej bože je třeba pověsit na háček a utírat si do nich ruce. Pak se mi ale o ručnících jednou i zdálo. Bylo to o tom, že ručníky během 2 let ovládnou celej svět. Hned jak ten sen skončil, sem běžel za mámou, a vyprávěl sem jí ho. Ta mi jenom řekla, že moc koukám na pokémony, a ať už jdu spát. To mě pěkně mrzelo, protože já sem tomu věřil, a věřil sem i tomu, že mě ručníky za moji oddanost odměněj, že sem nikoho nenechal je špinit rukama, nohama, oknama, podlahou, nebo nedej bože s nima utírat prach, nebo do nich prdel. Fakt sem tomu věřil a byl sem si tím naprosto jistej. Trvalo mi to ty dva roky. Pak se mi zdál jinej sen o ručnících, že jim hrozí záhuba, jestli něco neudělám. Musel sem jednat, věděl jsem to. I v tom snu sem to věděl. I v tom okamžiku, kdy ke mně promlouval jejich velitel, sám velký ÁGÉ Osuška, prášek a aviváž jemu, mi prostě bylo jasný, že svět ručníků je v ohrožení, a jestli něco neudělám, vyhynou. No a to jsem nemohl dopustit. Tak sem je začal sbírat. Vždycky v noci jsem se k někomu vloupal, a ukradl sem jim tam všechny ručníky a osušky, a pak zase fofrem domů. Po 2 měsicích už sem jich měl fakt hodně, už sem se do toho pokoje ani nemohl vejít, ale byl jsem šťastnej. Měl jsem totiž alespoň část ručníků pod dohledem. Jednou sem se ale zase takhle vracel s nočním úlovkem, přišel sem domů, k sobě do pokoje, a tam těch ručníků fagt mrtě. Už ani nedržely, tak se na mě prostě sesypaly. Začal sem se dusit, nemohl sem se hýbat, potřeboval sem na záchod, a ani sem nemohl křičet. Snažil sem si aspoň udělat trošku prostor, abych mohl aspoň dýchat. Po asi 6 hodinách šla ke mně matka podívat se na mě jestli ještě žiju, a když mě takhle viděla, vlastně neviděla, protože sem nebyl vidět, tak se začala prohrabávat ručníkama, až mě našla a vysvobodila. Takže teďka už vím, jaká je to ručníková nadvláda. Chtějí nás všechny zabít. Proto se jich bojím." A začal zase bulet. No ty vole, ten teda má fantasii… Prej ručníky, a takhle si je zprotivit. Copak neví, že ručník neumí smrkat, tudíž prostě ta jejich flanelová rasa nemůže nikdy nahradit lidi…

"Neboj, už je dobře. To oni určitě nechtěly, určitě se ti tímhle způsobem chtěly odměnit, jakože teďka bys už měl bejt v ručněcím nebi, a to byla ta pocta, a ta odměna, o který si mluvil." … no nic lepšího mě nenapadlo. Ale já už chci, aby mě šel ukázat ten kohoutek!

"Jo, to bude asi ono. Ale stejně z nich mám ještě trochu respekt. Tak teda jdeme do tý koupelny. Co tam chceš dělat?" zeptá se mě s ještě trochu vystrašenym podtónem. Ale jo, zvládnul to, a už sme oba v koupelně.

"Tak co chceš teda vědět?"

"Jak se pouští voda ve sprše."

"Jo aha. Tak koukni. Tímhle otočíš nahoru, jestli chceš spíš teplejší tak to obrátíš víc k tý červený, jestli spíš studenější, tak zase víc k tý modrý. Kapišto?" ……on ani ze mě nedělá vola …. No to se divim.. Ale třeba se ještě stydí za ty ručníky hehe:-D.

"Jo, díky. To sem nečekala že budeš tak hodnej…"

"To víš, si dcera mojí holky, tak se k tobě musím chovat jako k vlastní" a mrkne na mě.

"Aha … hej a jak to teda bude s tou mojí matkou? Zůstáváš tady, nebo budeš od tý dobroty a lásky, a necháš mi tu barák pro sebe?"

"No, asi tejden tady ještě s tebou zůstanu, ale pak za ní asi odfrčím, aby nenadávala."

"A nechceš jet už teďka? Já totiž fakt ci mít tuhle hromadu cihel a cementu jenom pro sebe."

"Tim chceš říct, že ti tady jako překážím jó?"

"Jo"

"No tak fajn.." řekne pěkně nasratě… no co, mám se z něj zbláznit? Ale čekat, kam to pako jde? Jo aha, ke kompu, zjistit lety. No tak to mu jenom schvaluju. P 5 minutách se u mě zastaví v obýváku, kde už já uklízím ten radioaktivní bordel z gauče.

"Vole, za 4 hodiny mi to letí."

"No a co já s tim? Tak jeď!"

"No, to mi ani nedáš pusu na rozloučenou?"

"Ne, protože zrovna uklízím ten tvůj radiaktivní bordel, a jestli z toho chytím nemoc z ozáření, tak si ještě počkám na někdy, až budeš spát, a udělám ti piercing do oka."

"Jako jak do oka?"

"Jako do toho mokrýho a barevnýho veprostřed."

"Eeeh, jo tak já teda jedu." … a prásknul dveřma, až mi z nich spadly celý chomáče pěstěnejch pavučin. Ani se nerozloučil, mrkev jeden. Ale co, seru ne něj. Padám za tim Tomem. Vezmu si teda znova na sebe to moje oblečení, který sem si na sebe ještě nevzala potom co ho ze mě 'ehm' serval, pověsím pavučiny zpátky na dveře, sama se do nich zamotám(omylem), a jdu k Tomovi. Udělám ani ne půl kroku, a zapípá mi moje cihla. 'Ahoj, kombajn už odjel, málem sem to nepřežil, máma na tebe nezapomněla, a vzkazuje ti, ať se tu okamžitě ukážeš. Tvoje vakuová pumpa' jeej, na tohle bych málem zapomněla. No co, budu dělat mrtvou mrkev, a z Toma pudu vysát tu krev zítra. To už na to všichni zapomenou. Kolik je teďka vlastně hodin? Jako jestli má cenu se pouštět do vaření, a jestli to do večerníčku stihnu. Po něm se totiž chodí chrupkat! No tak se opět kouknu na ten kus šrotu, co si říká 'mobilní telefon' a tam se dozvím: Je právě tolik, kolik je. No to je přesně to, co sem potřebovala vědět. Tak s ním mrdnu o zem, a kouknu se na něj znova. No, konečně se mu to rozložilo v těch jeho čipech. Teď mi už oznamuje, že je tolik co včera touhle dobou …. Jo, to mi stačí. Teď ale zjistit, kolik teda včera v tuhle dobu vlastně bylo ….. asi někde mezi 00:01 až 23:59 takže na to seru a du se koukat na bednu …. No dávaj jako obvykle hovno(žádnej Bořek stavitel) tak na to seru a du poslouchat LaFee. Zrovna strkám tu placatou věc do přehrávače, a vypadne proud. No tak se du aspoň umejt, teď, když už vím jak. Aspoň zaseru nějaký ručníky, praný naposledy ještě v Azuritu. Vlezu teda do sprchy, pustim vodu, vyteče dohromady asi tak 0,00002 cm³ a nic. Howno. Wüpli to. Si už ze mě tady asi fagt někdo dělá hlínu. No tak si du hrát aspoň s pet lahví. Od Dobrý vody, ta bude ideální. Nasrali mě ty hajzli ve vodárně, tak jim ukážu, co je to voda. To by se aspoň proti mně ale nemuseli spiknout ty lahve, zkurvený svině jedny tříbarevný. Jen co dojdu 2 metry k nim, tak všechny se povalej na zem a odkutálej se někam doprdele. Tak a mám toho dost. Seru na všechno, a du spát. Málem se zabiju na schodech, a ty schody ještě začaly bulet, že sem jim udělala bebí. Ignoruju je. Maj bejt jezdící. To by se jim to potom nestalo. I když on vlastně nejde proud, takže stejně bych musela pěšky. To je úroveň. Chodit po domě pěšky, viděl ste to někdy někdo? Ještě 2 dny a budu mistrně světa v maratónu. Dobře dobře, už nepřemejšlim nad nějakym tělesnym pohybem (brrrrrrr) a jdu spát. To vždycky pomůže. Mrdu sebou na postel, ale to dřevo se uhne, takže slítnu na zem. Samozřejmě sem pod tou postelí měla neskutečnej bordel, takže sem teda nedopadla na zem, ale na starý zubní kartáčky, roztženej pytlík se sádrou, se kterou sem si jako dítě hrála, na plesnivej polštář, kterej schnil protže mi ho pochcal pes, rozlitej růžovej lak na nehty, starej deodorant (nebo já nevim jestli je to deodorant, je na tom napsaný SAVO, takže asi jo), můj 1. USB kabel(zkončil přestřiženej, myslela sem si že z něj vyletí čert, no a wono howno), a …… jéééééé, to snad není možný! Moje 1. koupený cd! LUNETIC! A já je všude hledala jak debil! Ale čekat, nejsem já vůl? Vždyť už je vlastně pár hodně let neposlouchám ….. ale co seru na to. Seru i na postel, takže usnu tam kde jsem a neřešim to. Vždyť tady nikdo není, tak co se s něčím budu srát? Probudím se až druhej den, a vlezu do koupely. Tam vidím, že voda už zase teče ……… a jak sem to poznala? Protože teče do sprchy. No supr, by mě celkem zajímalo, jak dlouho tady tekla. Ale co, seru na to(moje oblíbená, ehm, 'hláška'),a vlezu tam. Kupodivu zjistim, že je to nastavený na přijatelnou teplotu, tak se vomeju. Mám na sobě ještě ty hadry od včerejška, ale co, seru na to. Akorát po 10 minutách mi dojde, že s tou vodou nějak ztěžkly. Ale co, seru na to. Prostě to ze sebe slíknu a hodim někam směrem k hajzlu. Trefila sem se přesně (jaký hovado nechalo prkýnko nahoře?)… ale co, …..(dál to znáte)…. Prostě na to hážu bobana a meju se dál. Po tom co si vyčistom oči a špínu z podnehtů už mě nenapadá nic dalšího k umytí, tak vypínám vodu(JO, zvládla sem to!), sáhnu po ručníku, kterej mi následně vypadne z ruky, a přemejšlim, co s nim. Ale co, seru na to a jdu se woblíct. Nevim co si mám vzit na sebe k tomu Tomovi, tak jenom tak blbě čumim do šatníku, a skoro to beru metodou eniky beniky kliky bé, ábr fábr dominé. No vyšlo mi černý triko, takže jedu znova. Na podruhý sem se trefila do MÝHO pánskýho kvádru, takže na to seru a voblíknu si sklenici od okurek. Teda, takovou plyšovou krabici ve tvaru sklenice od okurek, a jsou na tom namalováný nakladačky. Podle odhadovaný konzistence už vypadají jako naložený. No, ale kdyby jenom naložený…. Tohle už je pravděpodobně i sežraná a vrácená podoba. A to vrácená vrškem i spodkem….. Kdo jste viděl klip od Good Charlotte - I Just Wanna Live, tak ten tvar je něco podobnýho. Pod tou postelí sem i našla ooobr lízartko ve tvaru srdce, který sem dostala za vysvědčení v 1. třídě, tak ho tomu Tomovi vemu, za to mi dá určitě nacucat. Hodím ho to lízo za 'vejstřih' a jdu. Ani nevím jak, ale ke Kaulitz Hause sem trefila. Obejdu ho, a vidím jedno otevřený okno. K čemu jsou dveře? Na ozdobu(jedno z mejch oblíbenejch hesel, ale moc to nedodržuju. Teď začnu. SLIBUJU!) ale ouha. Přece jenom je moc vysoko. Ale co, seru na to. Prostě se tam vyškrábu a hotovo. Po půl hodině se mi to konečně podařilo, a jsem v kuchyni. A kurva! Tam u sporáku jejich máti. Naštěstí aspoň zádem ke mně. Tak aspoň zakašlu a řeknu dobrý den, ale ona nic. Jenom si pobrukuje nějakou melodii, a dál míchá UHO v hrnci. Tak se du na ní okuknout z boku, a vidím, že má sluchátka v uších. A z nich nelidsky nahlas řve SCHREEEI… přesně když sem vedle ní, tak se otočí ke dřezu, kterej je postavenej naproti mně, takže ona je teďka otočená (o5) zádem ke mně. Shodou okolností(osud, či náhoda?????) stojí i zádem ke dveřím, takže mě nebrání nic v úniku do prčic pryč a k najití Toma. Doufám, že tady bude … tak to vezmu popořadě. Nejdřív radši v přízemí, začínám mít strach ze schodů skoro jako Georg z ručníků. Notakže: koupelna, obývák, hlavní dveře, prádelna, nějaký 2 šukající lidi, … ehm … cože? No nedá mi to a nakouknu tam ještě jednou ….. já sem vážně debil, vždyť je to jenom televize! Ale kdo se na ní dívá? Hehe to by mohla bejt prdel…. Toho dotyčnýho budu sledovat, schválně co u toho 'dělá'… ehm, kdyby to nebyl Bill….

"Bille?"

"No ahoj, co ty tady děláš, ehm, wokurko….?"

"Sleduju tebe, jak sleduješ porno."

"Jo, to je dobrá zábava"…ironie…."Už si byla za tou mámou?"

"Ne, je v kuchyni a ani o mě neví."

"Tak jak si se sem dostala?"

"Neptej se. Kde je Tom?"

"U sebe v pokoji. V patře. Taky asi čumí na porno, ale on má rád lesby, já… no.. to neřeš…" cože to má rád? Se teda kouknu na obrazovku, a ještě dřív než to stačí vypnout tam zahlídnu nějaký dva chlapy jak se po sobě válej. Ehm, 'válej'. Takžeby?……. ne, má jenom pro inspiraci…. Určitě ….

"Jo a co že si to říkal? V patře? Takže budu muset po schodech?"

"Jo, to snad zvládneš. Nebo máš panickej strach ze schodů? Něco jako má Georg z ručníků? Ti to říkal ne? On to říká všem, ale myslí si, že to nikdo neví."

"Jo, říkal. Tak já du. Dokoukej si tady ten 'přírodovědnej film', a já du zase prudit Toma. Pa"

"Hej, já přírodovědný filmy nesnášim, se tady koukám na porno, jestli nevíš co to je."

"No, to neřeš. Pa" … debil…. Ale co, seru na to. Seru i na ty schody, kde sem si o5 rozbila hubu(ale přes ten plyš vycpanej nějakejma blitkama to naštěstí tak nebolelo) a lezu za tim Tomem. Trefim se hnedka na první dveře, a jediný co vidim je nějaká šukající dvojice. Po chvíli mi dojde, že je to zase jenom televize. Před ní sedí na gauči Tom (svlečenej) a nadává. Jo, tak to se to bude cumlat, mňam ………..

(mutant)

"Ahojík, tati"…no to sem zvědavá, co z něj vyleze …

"No nazdar, proboha, co to máš na sobě? A kdesi byla?"

"No tak za1. mám na sobě pyžamo, to je taková věc, ve který se spí, a za 2. sem byla venku."

"No jo, tak padej domů." Tak teda jdu, a čekám že půjde za mnou a seřve mě, ale on tam stojí pořád, a čumí někam do blba s úplně stejným výrazem, jako když jsem přišla.

"Ehm, tati, stalo se něco?"

"Jo, stalo. Jednou sem se ožral, a tvoje drahá matka mě poslala na protialkoholový léčení."

"No a proč tady teda stojíš a čumíš do blba?"

"Vyhlížim sanitu, aby mě tam odvezla."

Jéj, to je gól. Takže to znamená klid od fotříka na takový dva měsíce minimálně. Snažím se zakrýt tu dobrou náladu, a jdu za mámou.

"Ahoj, hej proč si poslala fotra do toho ústavu?"

"Aby nepřekážel, a já si mohla užívat s Georgem. Jede tam na spešl intenzivní kůru a bude tam 4 měsíce. My mezitím pojedeme na kanáry, takže tady budeš mít barák celej pro sebe."

"A kdy odjíždíte?"

"No, tátu už odvážej, koukni z okna, teďka jdu posílat smsku Geemu, ten dneska přijede, a zejtra letíme. Prosimtě, snaž se z toho tady neudělat kůlničku na dříví, nebo hangár pro ponorky."

"Neboj mami, tak až budete zejtra odjíždět, tak mě vzbuď, já du teďka spát. Pa." A padám k sobě. No tý vole, 4 měsíce klid od rodičů, a od keců o Georgínkovi. Pche, Georgínek, kdyby aspoň nevážil metrák tak klidně. I když on to má možná ze svalů mňam… ne, fuj, ee, nemyslet na to. Když ale otevřu dveře k sobě do pokoje, tak 1. co mě napadne je, že asi hráblo mýmu mozku(no, spíš mozkový dutině), že mi ukazuje takovýhle zdi, ale pak mi dojde, že sem tady vlastně měla válku já+komáři nachlemtaný krví. Mmm, taky bych si dala krev. Ale čí? Moji? Ne, to ne, kousat se se mě nechce, to by mohlo bolet, máma- fuj, ta by mě zabila, Bill- no tak toho kousnu a citlivka se rozbulí že ho to bolí, a navíc by se asi skácel, Tom- hm, kunďák, ten by si možná ještě myslel že mu vášnivě dělám tsutsplatz (cucflek) no a nikdo jinej mě v tuhle chvíli nenapadá. Maximálně tak něco slízat ze stěn, ale kdo ví, jakej druh trávení maj komáři, a že by se mi chtělo jíst jejich hovna(i když předtím to byla moje kref) … no newim newim … Jo, mám to. Zejtra ze sebe zkusim udělat člověka, a půjdu za Tomem. Ale teď mě napadá… on by se asi jentak nenechal wocuclávat, to za to bude něco chtít… No tak mu po cestě někde koupím lízátko, no. Jahodový mu určitě bude chutnat. Chci už sebou kecnout na postel, jakože půjdu spát, ale paměť … achjo ta moje pameť … proč mě musela připomenout, že už sem se pěkně dlouho nemyla, a že smrdím jako nadrženej orangután? Proč? No co, trocha vody mi neublíží. Když najdu koupelnu(ani ji nepoznávám, to sem tu tak dlouho nebyla?) tak s odporem vlezu do sprchy, seru na to, že mám ještě pořád na sobě hadry(ehm, pyžamo) a vzpomínám, jak se pouští voda …. Jé, kohoutek, to bude ono. Hej, ale, modrá, červená, co to má jako bejt? No, dám to do někam mezi, a pustim. Hehe, vona ta voda fakt teče. No ale je to nelidsky studený. Tak na to jdu logicky: červená- vždycky když se někam dostanu k semaforu tak je na něm červená, a hlavně v zimě, a modrá-modrou barvu má přece moře v tropickejch oblastech, kde je teplo. Takže to dám úplně nejvíc na modrou, a čekám až se to ohřeje. Jé, ale ono je to ještě studenější! Tak z nouze to zase ve vteřině obrátím úplně na nejčervenější, ale kurva, ono je to až moc horký! Tak to celá opařená zastavim, a seru na to. Už chci šáhnout po ručníku, ale pak si to rozmyslim. S mojí šikovností bych si ještě nejspíš vykuchala páteř z těla. Nezajímá mě to, že sem si tak akorát namočila moje pyžámko s jointem(kterej sem si zase do tý kapsičky napozorovaně dala) a fláknu s tím kusem špeků, kterej si říká moje tělo, do postele.

Druhej den ve 3 hodiny mě budím matka, že už jedou. Tak jí řeknu ať si to tam užije, a spim dál. Nejradši bych jí ale zabila, budit mě ve tři ráno. Se znám, to už určitě neusnu. Tak jdu aspoň myslet na Toma, mě ten včerejšek s těma tsutsplatzama nakazil. Nevim jak se to stalo, ale zase sem usla. Probudím se až v 11, a jdu dolů něco sežrat. Třeba zrní, včera ho skončila půlka v gauči, tak jdu vyrabovat gauč. Jé hele, pyžamo už mám suchý, takže kašlu na nějaký převlíkání. Hnedka na prvním schodu zapomenu, že tam nějakej schod je, a hodim ústo tak, že se zastavím až dole, a to ne v zrovna příjemný poloze. Prostě sem bradou na zemi, v zádech sem zalomená, pravou ruku mám před sebou, druhá se mě během pádu dostala někam do prdele, a nohy mě od zad trčej někde ve vzduchu jako nějaký artistce. Několik vteřin tam nadávám na toho pako, který vymyslelo schody, a pak se začnu skládat zpátky do lidský polohy. Začnu tím, že se převrátím dopředu přes hlavu a málem si zlomím hlavu, pak vytáhnu ruku z prdele, najdu tu druhou, a těma si pomůžu při obracení se na záda, abych mohla vstát. No, už sem na nohách, tak si jdu do koupelny, která je v přízemí umejt levou ruku, a pak du do pokoje k tomu gauči na snídani. Kdyby na ni ale někdo neležel….

"Georgi, kurva kreténe co tu děláš? Ležíš mi na snídani! Doufám že když spíš tak neprdíš!"

"Co tu ječíš vole?" řekne s takovym cikánskym přízvukem…" Hej a co tady vlastně dělám? Vždyť sem odjel s tvoji matkou někam pryč ne?"

"Ajo, no to nevim co tady děláš."

Máma-

Jej, tak už se jede. No já sem happy. Ale co ta ta řikala? Že ji mám vzbudit? Jo, asi jo. Ale sou 3 ráno, to nebude dobrej nápad. No co, sama si o to řekla. Jdu teda za ní, málem se zabiju na schodech, a naposledy si rozmejšlim, jestli jo, nebo ne. Tak jo. ……………………. No už to je, ta mě teda odbyla. Kufry jsou naložený už od včerejška, takže už jenom nasednout do auta a hurráá na letiště. Navím proč, ale mám pocit, že jsem na něco zapomněla. No, ale ten mám vždycky, takže to neřeším. Roztřeseně a natěšeně se prodírám s GPS těma blbejma silnicema, a po 3 hodinách, 4 (málem) epileptickejch záchvatů, po tom co sem předjela 5 pomalejch šneků a mě předjelo asi milion zmrkvenejch mrkváků, sem dorazila na letiště. No a tam už klasika- splašit vozejk, čekat na check-in, pak všechno odbavování, pasový kontroly, letenky, ….bla bla bla no a za 3 hodiny už sedím v letadle, který se zvedá ze země. Chachá, to bude jízda. Už se těším, jak si budeme s Georgem užívat. Ale moment, kde ….. KURVAAA, už vim na co sem zapomněla- na Georga! No, tak co teď? Ale co, tak bude doma s Luckou, šak se neposere. Nebo bude tý dobroty a lásky, a přijede za mnou dalším letem. A v nejhorším případě tady budu sama a nabalim tady někoho jinýho.

Z5 já+G-

"Ty vole, ale já se těšil na dovču." A začne tady bulet. A prej že Bill je citlivka.

"Vole nebul mi tady, já to zrní nechci mít aj slaný, stačí že bude smrdět."

"Cože?"

"Ale nic, to neřeš, prostě vypadni z toho gauče!" a koukne na mě, jako kdybych byla nebezpečná. Ještě by mě zajímalo, jestli tady bude ty 4 měsíce tvrdnout se mnou, nebo jestli se mu uráčí vypadnout a nechat mi ten barák. To už se mi ale uvolnil gauč, tak ho rozkuchám a hledám zrní. No to ale smrdí. Tak na to zavolám psa, ten už aspoň 14 dní nežral, takže mi ještě bude vděčnej. Zavolám ho, a on přicupitá. Dám mu čuchnout, jestli nechce zrní. Do teďka sem nevěřila, že je to možný, ale on protočil bulvy, a svalil se v bezvědomí na bok. NO tak doprčic co teď s ním? Tak ho aspoň odnesu na vzduch. Bohužel/naštěstí musím projít kolem kuchyně, kde je ten smradupán. Všimne si mě, jak nesu psa, a zděsí se, co se mu stalo.

"Smrdíš" zní moje odpověd. Donesu ho ven a pak mi dojde, že to asi vyznělo jinak. Tak se mu půjdu aspoň omluvit. Ale nejdřív si ještě prohlídnu toho blbýho psa. No vypadá to, jakože dejchá, tak ho tam nechám a seru na něj. Jdu teda do kuchyně za Georgem, ale on tam není. No tak třeba bude v koupelně, a meje se. Heh, třeba by mě mohl rovnou naučit používat kohoutek! No tak prosim, aspoň k něčemu bude dobrej! Tak du do tý koupelny, tam nikde nikdo. Tak jdu do pokoje, tam sedí v dřepu Géčko u gauče a má takovej nepřítomno-zaraženej-smutnej výraz.

"Hm, Georgu? Já se ti chci omluvit za to, že smrdíš."

"Cože? Jak se mi ty můžeš omlouvat za můj smrad? Kterej já jentak mimochodem necejtim."

"No, totiž, vlastně se ti chci omluvit za to, že sem řekla že smrdíš. Kvůli tomu psu. On si čuchnul k zrní, který bylo v gauči, na kterým si spal ty, proto málem chcípnul."

"Jo aha. No, ale jentak za nic ti neodpustim." Zvedne se, ale asi se zvedal moc pomalu, protože mu ruplo v kyčli. Ale tomu to tam ruplo tak, že se skácel zpátky k zemi.

"Prosimtě vole co blbneš? Na tebe nějak působí gravitace nééé?"

"No a na tebe asi ne co?" zeptá se skoro nabroušeně.

"Ne," řeknu zase nasraně pro změnu já, a nahodim andílkovskej výraz, zvednu hlavu, dám ruce do 'baletní polohy číslo 587646' a vznesu se do vzduchu. Obletím kolečko přes obývák, a zase přistanu.

"tss, si myslíš že to vyla vvtipný? Lítat tady po pokoji? Radši mi pomoz vstát."

No co mám dělat, když ho to máma nenaučila.

"Hm, díky. Ani to moc nebolí."

"Hm, to sem ráda."

"Jo, kde jsme to skončili? Jo, že ti jentak neodpustím ten smrad. Tak co?" řekne a já nevim co mu mám na to říct. Jak jako co? No, asi při tom musim mit v xichtě dost přituplej výraz, protože na mě čumí jak na pohlavní orgán malomocné stařeny.

"No tak teda chceš abych ti to prominul?"

"No tak asi jo." No ale to sem nemněla řikat, protože mě chytil za boky, a začal mě líbat. No to sem teda byla v šoku. Nechodí jentak náhodou s mojí matkou? Mě to tak překvapilo, že sem si ani ze začátku nevšimla toho, jak mu po ránu smrdí z držky. Ale jenom co sem si to uvědomila, sem ho od sebe odstrčila, a chtěla sem mu začít nadávat, ale on byl rychlejší, a už byl na mě zase nalepenej. HerrGott, proč musíme bejt tak blízko toho gauče, na kterej mě právě hodil a už leží na mě?

"Vole přestaň, nelidsky ti páchne z držky, di se vomejt, pak se kdyžtak bude pokračovat."

"No ty máš co říkat, se tady málem dusim. Už sem skoro jak ten pes! Víš co? Tak se jdeme womejt, a pokračujeme u tebe v pokoji."

….. Na to zapomeň, milej zlatej. Se du womejt (no, asi nejdu, neumim zacházet s kohoutkem) a zamknu se u sebe, vylezu woknem ven, a padám ke Kaulitzhause za Tomem. Vpadnu teda s odporem do koupelny, kde leží můj starej dobrej 4 roky starej kartáček na zuby, chpim se hubní vody(ještě to radši 5x překontroluju, jestli to není odlakovač, ale dobrý, vypadá to nezávadně) naleju to na kartáč, naplácám na to pastu, přidám ještě šampón na vlasy(prej pro lesklé a zdravé vlasy, no co, tak ať sou aj zuby ne?) a strčim si tu srágoru do huby, a meju. No je tu hnus nad hnus, ale vydržim to. Vlasy jsem si naposledy myla tak před 3ma tejdnama, takže to ještě zas tak hrozný není. Dál už na nějakou hygienu kašlu, proč si otravovat život že? Nakouknu teda ven, jestli je vzduch čistej, a potom, co zjistim že je, zapadnu do mýho pokoje, a 'normálně' se obleču. Normálně u mě znamená ne-pyžamo. Nakonec se kouknu do zrcadla, někde nahrabu prachy Tomovi na lízátko, a chystám se, že vylezu oknem. Už ho otevírám, ale v tom se otevřou dveře. Já debil, já sem nezamkla!

"Co děláš v tom okně? Flušeš po chodcích?"

"Ne, du sát krev."

"No to děláš i normálně. Tak pojď, doprčic…" chytne mě za ruku a táhne pryč od okna. Zavře ho, zatáhne závěsy(jéj, já vlastně do teďka nevěděla že tam nějaký závěsy mám) chytne mě za boky a přitlačí mě ke zdi. Máme přibližně stejnou výšku, takže dát mi pusu mu nedělá extra velký problémy. No a já se nebráním proč taky? Dobrej naschvál pro moji matku. Ale jak je vidět, jemu líbání asi nestačí. Rukama mi začne šahat aj pod trikem, a snaží se mi rozepnout podprdu, pak mu ale dojde že mám sportovní elastickou, která se rozepnout ani nedá. Tak to vzdá, doslova ze mě serve moje krásný bílý triko s fialovejma kytičkama a tu 'podprdu' mi přetáhne přes hlavu. Podle pohybů jeho rukou si myslím, že se mi snaží zmáčknout kozy, ale ty -C (jakože ještě dolíky odpovídající C trčícím dopředu) mu to moc neulehčujou. Vypadá to, že to vzdal, tak mě začne wošahávat po celý horní půlce těla. Potom mi ale přes hlavu stáhne i tu moji krásnou skotskou sukni, takže už sem tam jenom ve fuseklích, vo kterejch ani nevim, kdy sem je naposledy měnila, a v něčem, co předtím než mi to skoro úplně rozkousal pes, připomínalo tanga. Jenže teďka na přemejšlení není čas, protože letím na postel. A neletím tam sama, už si ze mě u G udělal ranvej. Dál už to popisovat nebudu, prostě si domyslete, že sem nakonec byla beze všeho, on taky, dává se k tomu hvězdička, a je to povolený až od 22:00, a 18ti let.

(mutant)